Májinka byla snad  nejhodnější potkankou, jakou jsem kdy měla.
  Blížilo se první pololetí a já se dozvěděla, že z technologie nedostanu špatnou známku, jak jsem předpokládala, ale pan profesor se smiloval a já dostala za dva. Měla jsem takovou radost, že jsem se odhodlala seběhnout do zverimexu pod školou koupit si již dlouho vytouženého potkana. Bohužel jsem ho nemohla mít, protože rodiče měli na hlodavce alergii. Já jsem byla však pevně rozhodnutá a pro potkanku jsem si prostě došla. Dnes vím, jak to bylo nezodpovědné.
  Ve zverimexu mi paní ukázala snad deset přepravek s potkany. Můj požadavek byl jediný. Černá holčička. Na rameni mi přistála jedna černá kulička. Paní hledala dál, ale já chtěla tu, kterou mi osud přihrál jako první. Čekala jsem nějaký útěk, kousanec, bobek, loužičku ... ale potkanka poslušně seděla za krkem. Po chvíli se otrkala a musela do krabičky, kterou ihned zdemolovala a tak cestu na autobusové nádraží přežívala v tašce. Samozřejmě hned přišla na tajemství zipu a já v MHD byla za blbečka, který zápasí s rozepínajícím se batohem. Nikdo nevěděl, co v batohu ukrývám. Na nádraží na mě čekala kamarádka s přenosnou klíckou, ve které jsem potkanku bezpečně dopravila domů. Tajně jsem proplula kolem rodičů a celá  nadšená otevřela klec. Chvíli jsem ji pozorovala a vymýšlela jméno. Matens - napadlo mě. Podle těch bot.
  Májinka se ihned ochočila. Nebydlela v kleci, spala u mě v posteli, v mikině. Dny se mnou trávila ve škole, ať už v lavici, kapuci nebo tašce. Byla tou nejzlatější myškou. Dokonce se mnou absolvovala i lyžařský výcvik, kde po pokoji běhala na volno a přes den na mě čekala zachumlaná v peřinách.
  Po pár týdnech byla Mája tlustší ... a tlustší ...  a pak, jednou v noci, probudil mě pískot růžových žížalek, které se vrtěly v přepravce. Májinka byla maminkou jedenácti miminek a já věděla, že utajování mi dlouho nevydrží. Taky že ne. Hned druhý den je mamča objevila. Přestože měli rodiče alergii, nechali Martensku odchovat miminka u nás, ale pak musela Mája pryč. Ještě několikrát jsem se jí snažila propašovat domů a to jsem tvrdila, že jí má kamarád. Ale když už mi vylézala před rodiči z tašky docela pravidelně, mamča řekla dost!
  Jednou jsem přišla ze školy a Májinka nebyla. Byla pryč. Mamča jí odvezla příbuzné až do Litoměřic. Já samozřejmě probrečela celé dny. Přišla jsem o to nejlepší, co jsem v té době měla.
  Za nějaký jsem se jela na Májinku podívat. Vedlo se jí dobře. Obývala celý byt, klec měla neustále otevřenou, a celá rodina jí milovala.
  Ale jak už to v životě chodí, nikdo tu nemůže být věčně. Na jaře 2007 podlehla nádorovému onemocnění.
  Mrzí mě, že jsem nemohla být s ní. Byla to moje nejlepší potkanka a já na ní nikdy nezapomenu. Vždycky bude mít u mě v srdíčku místo a nikomu jinému už nikdy patřit nebude.